Píseň truhláře.

Jak těší mne, kdy přijdou časem

dva ke mně mladí manželé.

Ženuška rdí se květem máku

a muž mluví tak nesměle!

A konečně se dozvím přece,

že třeba bude kolíbky,

leč ostatní vše žínka muži

na rtech stlumí polibky.

Tu vezmu dřevo javorové –

tak spánek prý je nejsladší,

tak andělíčky přilétají

a s písní víčka zatlačí.

A když tak pila šustíc lítá

a odměřeně šelestí,

jest mně, jak o mé kolébavce

by duší táhly pověsti...

A na kolíbku dvě dám srdce,

a kolem samý květ a pýl,

vždyť kvítek, jenž v ní dřímat bude,

jest také jen dvou srdcí díl.