Píseň tuláka.

Vy, kdo život utrácíte

v rozkoši a snění,

o mém žití málo zvíte,

pro vás ono není!

Z jara skála rodí kvítí,

růže pučí z hloží,

a ten tulák také cítí,

že jest dítě boží.

Však ten Bůh, jenž živí ptáky

sluncem všechněm hárá,

jenom o nás, o tuláky,

nemnoho se stará.

A přec ten, kdo světem kluše,

není zlý a podlý –

často klesá v prach a z duše

k Velduchu se modlí.

Žízni naší pramen stačí,

hladu však víc třeba –

ó nás nedostatek tlačí

poctivého chleba!

V noci prosté naše lože,

lehkéť naše snění,

vždyť ta rodná půda, Bože,

ta nám tvrdou není!

Tak to chodí dolem, horem

až ke Smrti kraji.

Na hřbitově zdobou sporém

hrob nám vykopají.

Mateří tam douška voní

dolů až tím hrobem,

hloh tam slzy květů roní

nad tím bídným robem.