Píseň tuláka.

Vy jste velká dáma,

já jen chudák prostý,

bídné nosím šaty,

hedváb vy a skvosty!

Jak jsem doufat mohl,

sám nechápu ani; –

viďte! – hloupost: žádat

od vás milování...

Když se tehdá naše

cesty křižovaly –

víte, jak mé oči

svatým jasem vplály?...

Jak má ústa divem

byla jako němá,

duše pěla hymnou:

‚bílá bohyně má –.‘

Vy jste usmála se

v sladkém perel třpytě,

k prachu nakloněna:

„drahý, miluji tě...!“

Tak jsem byl váš celý – –

Až nadešlo ráno,

kdy mé štěstí všechno

bylo udupáno...

Jako lásky kouzlem

spiata nekonečně

při poznání prvém:

– ‚Miluješ mě?‘ – „Věčně –!“

Tak jste nebem plála

nesmělému hochu; –

potom přišli lidé:

– ,Miluješ mě?‘... „Trochu –!“

Vedla jste mě k ráji

v rozjásání mnohém;

přišlo více lidí:

– ‚Miluješ mě?‘... „S Bohem – !“

Bídné nosím šaty,

hedváb vy a skvosty –

vy jste velká dáma,

já jen chudák prostý...