PÍSEŇ TVRDÝCH SRDCÍ.

Jdeš-li k nám s bratrstvím,

moc nemluv o citu,

své ruce podej nám

a táhni tiše s námi.

A míjej klidný sen,

jenž used s nocí tu,

a tiše nocí pojď

bezpečně temnotami.

A jestli pěvec jsi,

zazpívej v lehčí krok.

Snad kdysi zpíval jsi,

rtům mdlým o milování,

kolébal ňader taj,

objímal něčí bok

a vnadné osidlo

stvořil jsi ze slov vzplání.

Nech mrtvu strunu tu.

Ne pro žal konců zlých,

ba ani proto jen,

že nelze píti z mála.

Jest lásky bohyně

v těch skryta ve uzlích,

o nichž už ruka ví,

jak by je rozvázala.

O lásce nezpívej,

ba ani o kráse,

nezpívej o smrti

ba ani o bolesti,

o nebes propasti,

jež za dne modrá se

a v jejíž noční tmu

plá hvězda blahozvěsti.

Nezpívej o ráně,

údu jenž krvácí,

ale pěj o síle,

o pevné zmužilosti,

o slávě vítězné

když voj se navrací,

o synech nezmarných,

jimž cíle není dosti.

Pěj nám o rytířích,

již drzá chapadla

uťali netvoru,

by zkusili své síly,

nedbali na jitra,

jež dávno zapadla,

šli dobýt pokladů,

o ně však neprosili.

Jen jednou zazpívej

pro tvrdých srdcí sbor,

ať bouří nezkrotnou

zní nástroj mnohostrunný,

v kamenné tonině,

sil nevývratný chór,

v nějž rytmem zapadne

krok odvážný a junný.

Jednou tak zazpívej!

Pak můžeš býti tich’.

Nám dáš se pro věky

jedinou písní smělou.

Jest v srdcích našich noc,

mdlá naděj svítí v nich.

Slov nechcem’ – Dej nám jen

svou vřelou ruku celou.