PÍSEŇ U KOLÉBKY

Zpívala matka nad kolébkou nejtišší

svou píseň zrání, jež srdce cítí.

Tak svěže voněla, jak ovocné stromy z léta,

jak louky, kde vysoká tráva a všecko zkvétá,

tak byla bohatá, jak léto nejvyšší

když zraje a svítí.

Tu plnost rozkoše cítila, přetížený jak sad,

jak vody rybami bystrými zaplněné,

neb v polích žito když nad hlavy počne povívat,

neb rudnout mák a modrat pole lněné,

tak s prsy nalitými mlékem, ztišena všecka

čekala na ruček pohyb a probuzení děcka.

Zda slyšeli jste to mlčení léta, kdy spící vzduch,

kdy sluncem žhnou mladé trávy a ratolesti,

vše plíží se po špičkách, jak spal by mladý Bůh,

a na tom spánku by spočívalo lidské štěstí,

hmyz tiše bzučí v stromech a nad vodou

si meze voní mařinkou a jahodou.

Tak mlčí matka nad kolébkou a znavena

jakousi umdlenou rozkoší schýlila ramena,

a zdá se, že také ve chvíli zdřímla si.

Viz, špičku nohy, ani se kolébky netkla již.

To jako když léta sen zrání a mdlobné krásy

nemůže unésti nesmírného štěstí tíž.