Píseň u krbu.

Nechť si v dálkách tajůplných

bájný lotos rozkvetá –

ani oči princezniny

nezvábí mne do světa!

Z honby za sny čarovnými

s prázdnou jsem se navrátil,

za to doma tichou síňku

Bůh mi štěstím vyzlatil.

Sehnut ořu na své líše,

o kus chleba zápole,

blah, že pod mým krovem dýše

boubelaté pachole. –

Bouře Tvá nechť, Pane, bije

v starý topol, stojí pust –

ale poupě v jeho stínu

šetři a nech kvésť a růst!

Vdechni moudrosť v mladou duši,

ohněm Svým mu srdce raň,

palcát Božích bojovníků

vtiskni jednou v jeho dlaň!