PÍSEŇ U MOŘE

Širá ňadra spala,

lehce oddychala

s mými v souzvuku.

V slaném brodě po pás

načisto jsem propás

Puškinovo gesto

s pláštěm přes ruku.

Sláň má málo novin

pro mne, syna rovin,

širých obzorů,

kde se klasy zlatí,

v nekonečnu tratí

houpavě se dmouce

zdola nahoru.

Motýl v dálce bílý

vyplynul v té chvíli

plachty zdouvané,

loukou beze kvítí

u břehu květ cítí,

k němuž po své pouti

tak rád přistane.

A tu větřík svěží

přes hladinu běží,

jež se zachvěla,

chocholíky pěny

svitly rozčeřeny,

tajemná řeč nová

z hlubin zazněla.

Obzor jak by v duhu

roztál v polokruhu,

poblíže i záz

na zelené líše

uvilo se v pýše

na tisíce věnců

bílých sedmikrás.

Na vlnách se třesou,

ke břehu se nesou

blíž a rychleji;

sotva chvilka mine,

u nohou mi hyne

kvítí nesplněných,

marných nadějí.

Širé ňadro dýše,

ze dna výš a výše

čeřivě se chví.

Poslouchej, jak zpívá,

kyne blíž a kývá,

ale nevyzradí

svého tajemství.