Píseň ubohého vlastence.

Já jsem synek z Kojetína,

z Němec už se klidím,

neboť u těch Švábů více

radosti nevidím.

Přicházím zas k své matičce, –

ona je přec hodná!

Želím, že mne pokazila

Augšburkyně svodná.

Přijmi mne zas, drahá máti,

mezi syny svoje!

nepůjdu víc proti tobě

s cizinci do boje.

Nechci žádných řádů více

za takou udatnosť,

nebo cítím, že nemají

pranižádnou platnosť.

Ach, jak mě teď srdce bolí,

že jsem to udělal,

že jsem tomu Velehradu

svatý pokoj nedal.

Musím nyní na pokání

zalézt do své cely,

by mne nezasáhly více

zlých vlastencův střely.