PÍSEŇ ÚLEVY. (IV.)

Co v tmavší se stíny kraj halil,

co měsíc tkvěl nad starou tůní

a žlutý svit do kraje nalil, –

tu duše má přetekla vůní,

a podivné bylo v ní teplo,

a časem jen bleskem hvězd

to s povrchu v hlubiny šlehlo,

ó, tam, kde tma nejhlubší jest!