PÍSEŇ ÚLEVY. (VII.)

I klesnu s ní zmařen, ač vznícen, –

ač planu a hořím ní,

v dní bědných tu pohlcen jícen,

ó, v prázdno těch šedivých dní,

jak na smrť kdož v ložích jsou choří,

též cítí ji v hlavách svých kvést,

co horečka poslední hoří –

však úleva – konec už jest – – –