PÍSEŇ UMÍRAJÍCÍCH.

Ty nechte ležeti, kdo mrtvi jsou,

tam, kde kdo padl, pokojně ať dříme!

My ale živí s lebkou rozrytou

se ještě k sobě zvolna doplazíme.

Nuž tedy sem, kde krví páchne zem,

kde četa druhů tichý hrob nám střeží.

Je dvacet jich a všichni s olovem

a mírem v srdci vedle sebe leží.

Po boku mrtvých snáz se umírá!

Kdo vzdychá? Zticha! Nechte krev, ať teče,

ať rána svírá se a rozvírá!

Kol táhne smrt a lup svůj s sebou vleče.

Jsme její! Zticha! Což tu znamená

hrob tisíců, když kolébkou je spásy!

V nás lidskost vítězí a vznešená

krev ssedlou s bílých rukou umývá si.

Kdo klne? Zticha! Ztajte dech i hlas

a nechte klidně tuhnout svoje údy.

Tak jiní zemřeli a zemrou zas

na loži této zkrvavené půdy.

Dřív nebo pozděj, to vše jedno jest,

vždyť žít i zemřít stejně zákon velí

a vděčná historie na počest

nám ráda obětuje svazek celý.

Co chcete víc? Ten lán zde krvavý

po věky za nás mluvit bude k Bohu

a lidstvo budoucí nám postaví

den každý pomník – z čerstvých mrtvol stohů!