Píseň útěchy.

Byl večer v jeseni, on v trávu sed’ a ona

pod schnoucím topolem se v pláči zastavila.

Od lesů vzdálených k nim táhla pára vonná

a lačná duše jich v té vůni tiše snila:

Proč ptáci uletí, když sotva začnou pět’,

a proč ty stromy již tak smutně v poli stojí?

List padá, tmí se den, a vadne každý květ

a srdce, jaký div, se třese též a bojí!

A zlomiv suchý stvol, on pravil slabým hlasem:

Ty, bože, víš, jak rád bych život svůj dal za ni

i kterak ona vždy mne hřála očí jasem, – –

však teď všech nadějí mi stín nezbývá ani!

To řka, dal ruce v klín a mlčky hleděl k nebi,

než slova veškerá ten pohled řekl víc!

Však ona měla též útěchy zapotřebí

a skryta za stromem tak řekla vzdychajíc:

Ty, Pane, dobře víš, neb ty jsi všecko slyšel,

kdo šťastnější byl z nás, když tys jen býval s námi;

však teď, cos pokynul, by chladný podzim přišel,

všech štěstí paprsků ni stín již nezbývá mi!

Tu slzy dořekly, nač nestačil již ret,

a zticha oba dál zas snili v nepokoji:

List padá, tmí se den a vadne každý květ

a srdce, jaký div, se třese též a bojí.

V tom z lesů měsíc vstal a z dáli zpěv se blížil,

jak větru vanutí, jež každou chvíli roste.

Jej oba slyšeli a smutek, jenž je tížil,

se pohnul vlnami v té melodii prosté:

„Kam, Pane, pohlédneš, tam všady květy zpučí

a list kde podzim svál, tam jaro vdechne jej.

Ať srdce v důvěře se klidně trpět učí

a smutek zapudí i hříšnou beznaděj!“

Tak zpíval venkovan, jenž hrábě nesl v rukou

a domů z pole teď se vracel pozdní dobou.

Jich prsa stísněná, jež dmula se dřív mukou,

se dmula ještě víc a srdce vřela v obou...

„Zas bude skřivan pět a v poli zráti klas

a člověk oddychne si volně, z duše hloubi.

Kam oko dohlédne, zem bude plna krás

a věrní milenci si vyjdou v stinné loubí.“

Tak píseň dozněla a ton za tonem zmíral,

jak větru vanutí, jež slábne každou chvíli.

Ji oba slyšeli, a smutek, jenž je svíral,

jim spadl se srdcí, jež pozbývala síly.

A oni blažení se jak dva listy chvěli,

šli mlčky sobě vstříc a štěstím záříce

po cestě k domovu si v oči pohlíželi – –

a ruku v ruce šli ve svitu měsíce!