Píseň v bouři.

Přes Krkonošské hory

Valí se těsná mhla,

Hle oblohu nebeskou

Zakrývá noční tma.

Tu zasvítí se nebe,

Blesk jede, hlučí hrom;

Nad hlubokou propastí

Stojí hořící strom.

Kdož tam se pode skalou

Před bouří ukrývá?

Odtamtud divý dvouzpěv

Slyš! v bouři zaznívá.

Zpěv strašně se ozývá,

I spolu jemně zas,

To starce harfeníka

I jeho dcery hlas.

Čeští to hudebníci

Táhnou do ciziny,

Když bouře mlčí – zvučí

Jich zpěv do krajiny:

„Nechť nebe i země se třese,

Nechť kácí se skála i les,

Mé srdce tím radostně dme se,

Mé srdce tím zacítí ples!

Jsemť Čech, vychován v zemi reků,

Mne nestraší hrozící bouř,

Nechť tělo i popelem klesne,

Obětní se povznese kouř!“ –

„O matko, panno čistá,

Klesám na kolena,

Vůkol mne příroda je

Svých vazeb zprostěna.

O matko, volám k tobě,

Obstírá hrůza nás,

Rač, matko nejsvětější,

Orodovat za nás!“ – –

I hle dělí se mračno,

Jeví se nebe zas,

I táhne bouře dále,

Doznívá hromu hlas.

I dvouzpěv strašnojemný

Pod skalou konec vzal –

Čech na cestu se chystá,

I s dcerou táhne dál. –