PÍSEŇ. (V.)

A tak chodí bílá víla,

kde se právě nejhůř děje,

kde je nejvíc divých bolů,

kde je nejvíc beznaděje.

A tak chodí bílá víla

krvavém i po bojišti,

ještě šeptá slova těchy,

nad hlavou když koule sviští.

A když děsí kupy mrtvol,

k zděšeným se s těchou vine:

„Dá Bůh, že se domů vrátíš,

dá Bůh, tebe koule mine.“

A když jde smrt nenasytná

zkrvaveným lazaretem,

ještě dobré víla brání,

zachraňuje modrým květem.

Stírá čela skrvavená,

tiší bolest v ráně rudé,

těší: „Dá Bůh, uzdravíš se,

všechno zase dobře bude.“ – –