Píseň v jarní noci.

Je ticho, jenom hvězdy hoří

a měkká noc jde pláněmi,

v svém jásotu, jenž život tvoří,

se jaro vzbouzí pod zemí.

Ó první jarní noci vlahá,

ty snivá ženo nevinná:

má duše ještě v snění váhá

a přec již křídla rozpíná.

Ó dýchej, země probuzená,

ó plaňte hvězdy zářící,

žár života již v hloubkách stená

a probouzí se slavíci.

Já rád tu zimu dlouhou snášel,

v niž květů bylo pramálo –

a při všem přec, co v ní jsem našel,

se po jaře mi stýskalo.

Ó oči, které zimou dlouhou

jsme požehnáním zářily,

ó pohledněte s celou touhou

v ten úsměv jara spanilý.

Je ticho, jenom hvězdy hoří

a měkká noc jde pláněmi:

v tom snivém, tklivém tepla moři

náš smutek divem oněmí.

My budem přece zcela šťastni

jak probuzená země ta,

nám celý život bude básní,

jíž země němě rozkvétá.

A její teplo v snech a s touhou

zas najdem v srdci sklamaném:

my prosnili tu zimu dlouhou –

my věčně mladí zůstanem!