Píseň v koncích.

Když velká slast

smí srdce zmást,

zpěv nestačí jí v letu:

než radost sloku vyzpívá,

už stokrát sobě ohnivá

svou zulíbala metu.

Kde štěstí již,

než perle zříš

té písně navlečeny!

Snad mráz už v srdci básníka,

když poslední z nich navlíká –

ta již proň nemá ceny!

A jindy v snách

se líhne strach.

Že k zoufání ta muka:

Ó rcete, nač ten zprahlý cit

na sličnou píseň naladit,

když hořem srdce puká?

Zda pláč a skřek,

či vzlyk a vztek

si pracně rýmy hledá?

A zdali chůze klesavá

si rytmem tance pohrává

a na špičky se zvedá?