Píseň v květnu.

Pták na sněti si zpívá mladé

a vzduch je jako ze zlata –

a slunce, jež se v listí krade,

již z puků budí poupata.

A co je zář – to v nebes hloubi,

co vůně – růže ovívá,

co něha – liljí kalich vroubí,

co láska – srdcem zachvívá.

Co píseň je – tím hnízdo pučí

i duše v sladkých povzletech,

co štěstí – to mi ve náručí

Ó dítě kyne na tvých rtech!

A ve všem kol jen láska žije,

ji šumí zdroj, ji pěje pták,

ji kolem skal se svlačec vije,

ji z listí plane fial zrak.

Ji zefyry si s vůní hrají,

jí v listí sladký táhne šum,

jí plné růže otvírají

svá ňadra zlatým motýlům.

Ji v zraku bůh ti hvězdy vznítil,

a moji duši křídla dal,

bych každý souzvuk jimi chytil

a kol tvé hlavy v písni stkal.

Ji bůh nám slal, jak holubici,

jak paprsk světlý cizích sfer –

Ó skryj ji na svá ňadra chvící,

Ó, ozař ji mé duše šer.

Své čílko schyl! ať pod mým retem

se bělost jeho zrůmění –

pak celý kraj, jenž pokryt květem

se v dávný eden promění. – –