Píseň v noci.

Sám jdu ztichlou krajinou,

cosi padá z hvězd;

zpitý dálky hlubinou,

ptám se: Mír to jest?

Bůh ví, skoro nevěřím

ani hvězdám již,

světlem jako zášeřím,

v srdci stejná tíž!

Co jsem toužil, co jsem chtěl,

pára, dým a sen;

skála hostí, co jsem sel;

nezřelo to den.

Šel jsem v jitra úsvitu,

šel jsem v soumraku,

věřil jsem jen soucitu –

není zázraků!

Jak se dočkám do jitra?

Líně spěje čas,

vím, den na mne vychytrá,

oklame mne zas.

Jako včera, jako dnes

zítřka padnu v síť,

slyším cizích smích a ples:

Motýl prch, jej chyť!

Padnout v náruč tmám a tmám,

nevěřím sám již,

tak jdu dále nocí sám,

v srdci stejnou tíž!