PÍSEŇ V OSAMĚNÍ.

A pakli mne pochopíš,

já budu vysvobozen...

Pak svolím a otevřít smíš

vězení, jemuž jsem zrozen...

Mé vězení: samota moje,

má uzavřenost, má pozdní

jsou léta, bez úkoje

mé čekání, než se rozdní...

Mé vězení stejné dny jsou,

v nichž uvázl jsem jak v kleci,

jak žebráci s hlavou jdou lysou

a opakují se jak svědci...

Nuž, chceš-li být zjevením,

jež chápe mne, budu spasen...

Přijď s větrem jak jesenním,

v němž rozdoutná oheň se shasen,

jak vítr přijď bouřlivý,

jenž veřeje rozevře sílou,

a rázem vzduch oživí,

zlou atmosféru a shnilou,

přijď, otevři do kořán

mé vězení, všeho se dotkni,

všech starých, bázlivých ran,

a srdce mé prověj a protkni...

Pak smysl to bude mít:

tak vpuštěn do života

já lačně zas budu pít,

čím hoří duch i hmota...