PÍSEŇ V ŘÍJNU

Prostou rád poslouchám sloku

v šero jež mizí a klesá,

chvěje se v zdlouhavém toku

na kraji tmavého lesa.

Nevím, kdo v dálce tam zpívá,

z kraje to lesa zní ke mně;

zřídka to za noci bývá

píseň by zněla tak jemně.

Jak by kdes chvěly se v dáli

violy hluboké struny,

hučely lesy a plály

v modravém přísvitu luny.

Poslouchám, na cestě v stínu

dělníci v svadlém jdou listí,

smutno je v polích teď v říjnu

a listí pod nohou svistí.

Smutná jsou vzdálena echa,

doubravy lunou se skvoucí,

jdeš a kus bolesti nechá

v srdci tvém příroda mroucí.

Smutny jsou rybníků vody

s ševelem uvadlé třtiny,

jeřábů narudlé plody

a vůně rozmoklé hlíny!

Prostou rád poslouchám sloku,

v šero jež mizí a klesá

chvěje se v zdlouhavém toku

na kraji tmavého lesa.

To když jdou, hlavy v hruď svislé,

dělníci v zdlouhavém kroku,

aby jim jí dodal snad mysle

zpívá kdos veselou sloku...