Píseň v slunečnu.

Usměj se, slunce, zas na českou zem,

však jsi tak dlouho již spalo,

a já jsem myslil, že mrtev už jsem,

a žil jsem posud tak málo!

Vzbuď ve mně nový žár žhavý tvůj svit,

nežli věk čelo mi svraští,

jestli to k lásce víc nemůže být,

nechť je to k smrtnému záští.

Bez boje, zápalu k čemu svět ten?

Srdci tak mrtvo a lačno,

po chůzi bez cíle poslední den

s obzoru visí jak vyžilé mračno.