Píseň ve spůsobu Theophila de Viau.

Své šípy metá do kola

nebeský střelec ze zlatého luku,

bez hnutí bříza uklání se k buku

i šedá skála plápolá.

Jak mohu já zde klidný být?

Mé srdce hnízdo prázdné bez hrdliček,

i slzy nejsou hosty víc mých víček...

Ó kdybych moh’ jen zapomnít!

Kde ranní rosa s trávy jest?

Či slíbala ji slunce žhavá ústa?

snad změní se, až bude noc, tma hustá,

ty kapky rosné v zástup hvězd!

Má touha bude věčně plát!

Najady všecky neschladí mé žáry;

tvá bezcitnost mé srdce chytla v spáry

a chystá se je v kusy rvát.

A rve a krev má teče v dol...

Ó rád se smířím s hrozným svojím bolem,

když kapka spadne, až snad půjdeš kolem,

ti v prsten jako karneol!