PÍSEŇ VEČER, KDYŽ PŘICHÁZELA TMA.

S touhou se ještě navracím,

po tobě s touhou se obracím.

Večer je zase plný ticha,

holubů zmlkl tichý let,

náměstí přešlým deštěm dýchá,

od stolu jak jsem hlavu zved’.

S touhou se ještě navracím,

po tobě s touhou se obracím.

Hory se zdají jasnějšími,

třebas už večer nadchází,

jako niť stříbrná sny mými

podoba tvá mě provází.

S touhou se ještě navracím,

po tobě s touhou se obracím.

Dítě mé zdřímlo, žena tiše

odchází vedle z pokoje.

Na stole z růží vůně dýše,

v duši mé ticho, ticho je!

S touhou se ještě navracím,

po tobě s touhou se obracím.

Jakoby záblesk žhavé lásky

zase mi srdcem, duší jel,

jakobych hladil tvoje vlásky,

teplou a celou tě v loktech měl.

S touhou se ještě navracím,

po tobě s touhou se obracím.

Ale noc umdleně svá víčka

zavírá, všecko ztichá již,

osudu zlého plachá hříčka,

skláním svou hlavu níž a níž – –

S touhou se ještě navracím,

po tobě s touhou se obracím.

Nemáš už barev, není vzletu

v sladkém tom citu zvíření,

okolo hlavy poletuje tu

ztišené jakés smíření.

Odkopneš! Já se navracím –

Raníš! Já polibky odplácím – –