Píseň veselého.

Dokud ještě vřelá krev

Skrz žíly se prolívá,

Každý v tváři radost jev;

Vždycky to tak nebývá:

Brzy přijdou časy,

Že na hlavě vlasy

Zbělejí, krev uchladne,

Mladost co květ uvadne.

Pročbychom se neměli

V krásném věku usmívat?

Pozděbychom želeli,

Že sme času užívat

Dobře neuměli;

Byťbychom i chtěli,

Mladost se víc nevrátí,

Smrt nás všecky zachvátí.

Kdo si času neváží,

Doma se vždy zavírá,

Po rozkoších nebaží,

Před časem již umírá:

Kdo jen stále lení,

Ani člověk není,

Nezaslouží živu být;

K Abrahamu by měl jít.

Nechť se tedy vesele

Má ten k světu, mlad kdo jest!

Hledej sobě přítele,

Nebuď suchá ratolest;

Ta se nezelená,

Bývá zahozena:

Pakli cosi pohřešíš,

S přítelem se potěšíš.

Nuže já zde požívám

Blažeností všelikých,

Vždy jen žertuji a hrám,

Neznám chvílí traplivých:

Kdo chce šťasten býti,

Musí za mnou jíti,

Vesele se usmívat,

Her a žertů užívat.