PÍSEŇ VĚZNĚ.

Klid zahrad měsíčních mé srdce neláká

ni idyllická jezer prostranství,

já hledím na plující bílá oblaka

a myslím na daleká vítězství.

Kostelní písně zapomněl jsem všecky,

víc ke hvězdám své ruce nespínám,

rád zahodil bych šat svůj trestanecký

a vlak svůj svěřil příštím hodinám.

Úroda dějin na srdci mi klíčí,

mák krvavý vlá z husté pšenice.

Chtěl bych mít sílu, bezohlednost býčí,

jež zažehuje v šeru krásné hranice.

Berany tupé zařezal bych hezky,

dal navézt dříví z křesel knížecích,

staré bych rozbil zákonů všech desky,

jež spočívaly na lidech a na věcích.

Půlnoční ticho vyvedlo by bravy,

stáje i lože prázdny byly by,

nové by přišly nonchalentní mravy,

jež nabyly by záhy obliby.

Svatební smlouvy spisoval by měsíc,

na večer z pastvy když by přišlo stádo,

kontura oblak na domy se věsíc,

dekorovala by mé eldorado.

Pozemská bída do hlubin by klesla,

útěcha nebes ceny pozbyla,

k ostrovu snů bych obrátil svá vesla,

kam láká pitoreskní stavba unylá.

Kde světla vášní věčnou hoří touhou

a shoda duší skrýt se může za keře,

já miloval bych erotiku pouhou

a noci v sybaritské nádheře.