Píseň Vichingů.

Už tisíc let jste klidně spali –

proč nyní proti nám jste vstali?

Proč duch váš světem zas se valí –

kdo ticho vašich hrobů kalí?

Co mrtvo, mrtvo! Pokoj dej!

Vy chcete vzkřísit pustou trosku?

My nespočinem, dokud z mozků

slovanských nejsou vyhlazena

ta nenáviděná dvě jména!

A ejhle! z hlubin stříbra hlas,

zní drahá jména, zas a zas:

Pokoj dej? Cyrill, Cyrill – Methoděj!

Vy plémě dračí! Drzí štváči!

Vás vypráskáme karabáči,

jak jednou již za řeku Drávu

jsme hnali Angelara, Sávu...

Ty zmije řecká. Pozor dej!

Nač máme hůl a anathemy?

Tvůj jazyk musí býti němý

a žádné lstivé dušování

tvou pravověrnost nezachrání!

A z hlubin věků zní to zas,

slyš! Neúmorně duní hlas:

Pozor dej! Cyrill, Cyrill – Methoděj!

My máme Berlín, Vindobonu,

dost máme sluhů, chrámů, zvonů,

dost máme kanónů a trónů,

my dočkáme se tvého skonu!

Jen hrej si chvílku ještě, hrej!

My zdeptali jsme mistra Jana,

vám také odzvoníme hrana:

Na vaše sídlo můra dána,

jed do studní – ha, znáte pána?

A z hlubin věků zas a zas

tak hrdě, slavně táhne hlas:

Hrej si hrej! Cyrill, Cyrill – Methoděj!

Ó Methoději, starče klatý,

my najít někde hrob tvůj „svatý“,

věř, věř nám pevně: do věčnosti

bys neshledal svých zrádných kostí –

tvým prachem zahrá větrů rej!

Jak zmizela věž v Babylonu,

jak padla říše Faraonů,

tak musí z hrudí milionů

stín prchnout vašich snah a konů!

A ze všech slávských krajů zas

jak jedna bouře vzrůstá hlas:

Větrů rej? Cyrill, Cyrill – Methoděj!

V noc před námi se přízrak zvedá

Lva třináctého, mdlého děda,

jenž dal se šálit, sotva věda,

že nad ním zazní strašné běda,

že řek’ vám: Jen se nepoddej! –

Spi klidně, kmete blábolící,

my ušlapeme hlaholici,

my rozsápem tvé „grande munus“

a brzo bude grande funus!

A z dálných slávských končin zas

hřmí jeden orkán, jeden hlas:

Nepoddej! Kristus! Cyrill! Methoděj!