Píseň vichru.

Úpěnlivá písni

divá,

silněj’, slaběj’, dál – zas blíž

noci tmou co ke mně zníš,

mořem vášní, hořem tísní

moje duše zimomřivá

v tobě zpívá!

Zda to víš?

Rozumíš! To v tobě zpívá

vlastních zármutků mých tíž!...

Hodin vlekem sžírán

vztekem,

do zoufalství hnán a štván –

nejsem již svých smyslů pán!

Bol můj, bezohledný tyran,

nedá se již v klidu měkkém

snění mlékem

zkojit: rván

z temných bran svých sporů jekem

zuří v prsou plných ran!

V prudkém reji, víru

spějí

myšlénky vstříc hrobu tmám.

Cítím, není to víc klam –

ztratil jsem už v sebe víru,

tonu, hynu v beznaději...

Marně směji

těm se sám

myšlénkám! Marně si přeji

zbýt se jich, řka: Klam a mam!...

„Dále, trude!“ – stále

hude

ďábel-Výsměch... Za mnou výsk’,

hlavně lesk jak ve tmě blýsk’ –

nevinný lesk hračky malé...

Ďábel! Zřím teď jeho všude

z výhně rudé

šklebný pysk...

Jenom stisk! – a konec bude,

přeťat běsný žití trysk! – – –

Jak mě mrazí! Ha, – mi

schází

odvaha v tu zbabělost?

Cítím, nejsem silen dost – –

Vichre hřmící v oken rámy,

znič mě! Zemru bez nesnází –

proseb frasí,

nářků prost!...

Znič mě, zlost, jež nemá hrází,

znič! – – Ven okna! Buď můj host!

Slyšíš? Litá písni –

zmítá

hrudí mou tvůj divý běs!

Jaký rej a jaký ples!

Mořem vášní, hořem tísní

v útrob skaliska hřmí skrytá –

jedem spitá

citů směs...

Do nebes pěn spousta lítá –

příšer změť! – –

Já v mdlobách kles’ – – – – –