Píseň vítězná.

U nohou mých se svíjíš, Satane, a zuříš v těžkém ponížení svém,

já přemohl tě v chvíli žehnané a spárům hnusné smrti unik’ jsem;

já byl jen sveden ve tvou černou říš a klaněl jsem se tobě krátce jen

ty’s nyní přemožen a já jsem svoboden..!

Ty netvore, jsi dobrým vladařem, těm duším zbloudilým v tvé bídy říš,

ty rozkoše je spíjíš pohárem, pak pomalu je, sketo, zabíjíš

a chtivě ssaješ horkou jejich krev, jež zmámeny, když zmírají,

„Ó Velký Satane!“ ti ještě šeptají...

Mně Život iluse a víru vzal, z nichž duše mojí květ měl vypučet

a nad vším zoufaje jsem zdrcen stál a čekal na chvíli, kdy Smrti hled

mě strhne v propasť strašlivého Nic a v pustých šílenosti hodinách

jsem šlapal cynicky sny čisté mládi v prach...

Tu přišel’s ty, ten starý z ráje Had, a šeptal v sluch mi svůdně: „Nezemřeš!

Chci život, štěstí, všecko chci ti dát, když před mým velkým trůnem poklekneš,

„měmě budeš bohem zvát a vše, co dřív ti „svatosvato bylo, v oheň uvrhneš –

„hříchhřích u mně cnosti je, v rozkoši utoneš a nezemřeš...“

A já jsem za ním šel a šel jsem rád. Mě hrůza Smrti příliš děsila,

ač v bídě, přec jsem nechtěl mřít tak mlád... A duše svedená teď hýřila

v tisíci rozkoší a Satanu jsem klaněl se a hnusně otročil,

spit vášní zkázu hrozící jsem netušil...

Tak šel jsem chvíli zaslepen zas nové smrti vstříc, však horší všech...

Tu v opojení mé svit spásy den, svůj zřel jsem blud, až ztajil se mi dech...

A vzpouru prudkou zdvih’ jsem Satanu, strh pouta jeho a pak prchal ven –

a teď jsem vítězem a ty jsi, Satane, tak těžce ponížen...!

O Prométhee, já Tvůj pozdní syn na konci hynoucího století

své štěstí volám světa do končin, že unikl jsem Smrti prokletí,

a cítím tvoji sílu titánskou, když vstal jsi volný zas a odpoután,

jsa Člověk, božství atóm, světa pán!

Jak Fénix, Herakles kol sebe zřím, když v slavné chvíli k žití novému

se obrodili ohněm mystickým, a hrdě vzlétli k nebi jasnému –

vám, fantómy, se zdám být podoben a objímaje láskou celý svět

teď v nový život, v síly radosti chci spět...!

Jak život miluji, jak na něm lpím! A k svému slunci spěchám vesele –

to strhá mraky ohněm sálavým a květy štěstí cestou nastele

a setře slzy, bez nichž není svět...

Již vzpomínám jak v mlhách jen

na muka dnů, kdy byla blízko Smrť – a vírou svojí sílen, posvěcen

jdu na rtech maje píseň vítěznou, ku práci mužné – ne pro sebe jen –

ku štěstí všech a pro Tebe – viď, duše drahá, nejdu samoten...!