Píseň Vltavina.

Hvězdná noc! Kol skály šumné reje,

vzdechy, ticho, toužné vanutí;

Vltava tam Vyšehradu pěje

dávnou, sirou píseň labutí!

Rozumíš, co jako zvony hučí

z ozvěn skalních svatohrůznou zvěsť?

Neslyšíš, jak nadpozemsky zvučí

v rozehraném proudu zlato hvězd?

Vlny kol se oživily duší,

v nich i nad nimi hvězd na tisíc,

těch to hvězd, jež plály nad Libuší,

prorockou jí zjasňujíce líc!

Těch to hvězd, jež k duši její vzňaté

promluvily svými plameny,

velkosti a slávy věštby svaté

vyzářivše v národ nadšený!

Mluvte zas, ó hvězdy! Či jste němy

pro velebný, starý Vyšehrad?

Zapřely jste také této zemi

lepou mluvu Libušiných rad?

Vltavo, ty zapěj Vyšehradu,

ať se zjaří vetchý mutný spáč,

zajásej mu v zlatém písně ladu –

neb i tobě zpěv se mění v pláč?

Zazvučte, ó rtové matky země,

hlahol, Vltavo, nechť hymnu muk!

Netrp jen, ó nezmírej tak němě, –

zahřmi stesk, – jen živý rodný zvuk!