Píseň vyděděného.

Jdu hudbou bičů štván a udýchán

do opuštěných sadů,

mám duši silnou, k slunci vypjatou

a přec se bojím pádu.

A volám u vrat teplých domovů

o vymodlené nebe,

jdu lháři zakřiknut a nepoznán

a do duše mne zebe.

Jdu cáry ověšen a slyším jen,

jak za horami hřímá – –

jsem doma – doma – každý mi tak lže –

a mně je přece zima –!