Píseň vyhnanců.

Ó vlasti, rozchod začíná

a bol a žal se množí.

Jdem pryč a ty, máť upřímná,

lkáš na smrtelném loži.

A nelze nám a nelze zpět!

Radš všecka muka vytrpět,

než zradit pravdu Boží.

Jen zatruchli, však nezoufej,

ty rozptýlené stádce:

v svém Bohu naděj smělou měj,

On dosud světa vládce!

Ač zle svůj lid teď potírá,

On brány Čech zas zotvírá

a vrátí syny matce.

A nevrátíš-li, Bože náš,

a v cizině-li zhynem,

my, nechať smrt neb život dáš,

se přec jen k Tobě vinem.

My víme, z labyrintů všech

jdem k lepší vlasti na oddech

a tam si odpočinem.