Píseň vystěhovalcův.

Nevolí, bídou hnán

opouštím rodný lán –

ó buďte vlídni ke mně!

a neviňte mne z nevděku,

já snes’, co možno člověku. –

Ó s Bohem buď, má země!

Snad můj jen byl to blud,

tažného ptáka pud

snad jen se ozval ve mně –

ať tak neb tak, již táhnu v dál,

má touha větší než můj žal,

ó odpusť mi, má země!

Již opouštím svůj práh

a tisknu ve slzách

vám, druzi, ruku němě;

teď z dálky bílá vížka v let

za vlakem kyne naposled,

ó s Bohem buď, má země!

Jest volný volných ráj

prý tam ten cizí kraj,

kde moře duní temně –

až budu tam, ó snad bych rád

se přišel k tobě vyplakat,

ó moje rodná země!

Leč tam za vlnami

Bůh též je nad námi,

nás řídě přetajemně:

ať k volnosti, ať v porobu,

nezapomním tě do hrobu,

ty, moje rodná země!