Píseň vzbouřených sedláků.

Nu, co patří pánu?

V střeše každý hřeb,

každá krůpěj v džbánu,

na polici chleb,

jeho vše jest, ale, bratři,

kosa v šij a v leb mu patří

okovaný cep!

Nu, co patří pánu?

Dcery tvojí zpěv;

sýpka, ať je plna

zrní nebo plev,

zdupané i zkvětlé nivy –

ale též však spravedlivý

náš i vnuků hněv!

Nu, co patří pánu?

Svižný karabáč,

když on řekne: ,cháme!‘

úslužně rci: „rač!“

Však před věčným soudem božím

patří skráň mu zryta hložím,

vdov a sirot pláč!

Nu, co patří pánu?

V hvozdě zvěř i klest,

poslední tvá kráva,

jediná tvá čest;

ale patří jemu taky

v nestoudnou tvář, v drzé zraky

mozolitá pěst!

Nu, co patří pánu?

Sláva, přepych, moc. –

Vzhůru, bratři, k ránu

jde prý naše noc!

On má hrad – my žhavou smolu,

štěstí on – my trud, však bolu

bůh jde na pomoc!