PÍSEŇ VZTEKLÉHO GENIA.

Ty bídácký „český národe“!

ty holoto, chcíplá sloto!

Ty inkurabilný marode!

Ty prohnilá, stupidní hmoto!

Už dvanáct let z vedetty dunajské

na tvoji odměnu čekám,

své sloky volné i alkajské

ti zpívám a syčím a štěkám.

Kdy pak mi postavíš pomník přec?

Viz, ženu mám a děti,

stav palác mi, nejsi-li lakomec,

máš v záložnách peněz jak smetí.

Jak pařez jsi nevtipen, hluch a něm!

Už po všem svatém ti slintám,

už kopu tě, smýkám jako s psem –

a nerozumíš mým fintám.

A lísám se k tobě zas dojemně,

jak krokodil cedím slzy –

a ty jen tloustneš objemně.

Co s pomníkem? Bude brzy?

Jak babelská věž musí vysok být,

jak proroku–bohu sluší,

z dukátů musí sloupy mít –

pak pokoj bude mé duši.

Už metal jsem před tebou kozelce,

až do nahá v Konfesích svlečen,

a zkompromitoval jsem převelce

i hezké procento slečen.

Všem šosákům copy jsem usekal,

vše oltáře rozbil i popy,

já Kuldu i Beneše v srdce ťal,

po Dostálu není už stopy.

V mých plamenech shořel černý Řím,

v mých Tristiích Vindobona,

můj lide! Co ještě učiním?

Jen vzpomeň: Já hájil i Kohna!

Já leckoho sic též polaskal,

však to jen, bych hloub zaryl střelu.

Rci, lide: Koho jsem nespráskal

krom Židů, svých živitelů?

Ba, dělal jsem Špicla i v hospodách

a falšoval na tácku čárky,

a když jsem s tím nikam nedotáh,

i z Krista dělal jsem cárky!

Pro tebe vše jsem vykonal

až do těch statkův a hrdel,

rci, RCI, co jsi mi za to dal?

Když tak, tož po – roučím se J. S. M.

(Čti; Já Sám Mistr.)