Píseň z dětských let.

Tu píseň z dětských let jsem neslyšel,

již dětským hláskem u mřížky jsem zpíval,

kde starý kněz se na nás vlídně díval

a v hlasů směsi hlas mé matky zněl...

Dech květů svadlých kostelem se chvěl.

Co letní večer hřbitovem se stmíval,

– tam již se dávno nikdo nepohřbíval –

kříž nad hroby se ještě zlatem skvěl.

Až zde ji slyším, řeč ji pěje cizí,

jak chladný déšť se do srdce mi vlívá.

Ten hřbitůvek zřím, vše mi s očí mizí...

Vy hroby dálné! Stesk mi duší běžel...

Co tichý večer se tak zvolna stmívá,

ten slyším zpěv, jak sám bych v hrobě ležel.