PÍSEŇ Z JIŽNÍCH ČECH

Miluji rodné hroudy hlas,

svou zamlklostí srdcervavý.

Metají trávy, polní klas,

nejistých cílů kraj tu, čas,

a z bídy nevěřící hlavy.

I když máš radost, zlatý smích,

tu za tebou vždy něco pláče.

V cos věřil, nad tím hrob se zdvih‘,

než dohádáš v domyslech svých, –

vylétlé nedolétne ptáče.

Jde z lidí smutek mlčenliv,

z daleka, z tisíců let šera,

a z příbytků a z teskných niv

svůj dýchá příliv na odliv, –

nedotouživ, co toužil včera.