PÍSEŇ Z OKNA.

Svit jitra pablesk první smavý

když květům sypal do skráně,

rád slýchal jsem vždy od vis à vis

romanci starou z Bretagne.

Tu pěla dívka měkkým hlasem,

dojista dívka dvacet jar,

zpod bílých záslon zřel jsem časem

vlas rusý, zraků snivých žár.

Tak divný kontrast – zde to mládí,

sen lásky než je pozdraví,

a zpěv, jejž kdys, spleť pustiv hadí,

pěl krásce jongleur toulavý.

V něm žhavě sladká touha zvoní,

pláč lesů, vzdechy bystřin s hor,

jak řek by: „Zrak můj slzy roní,

je krutý, markýzko, váš vzdor!“

A mně se zdálo, v modré dáli,

že, bludný jongleur, v duši svár,

dlím u krásky, již zpěv můj chválí,

a v šeř že tmí se boudoir.

A vášní vzňat a nedočkavý

chci spět k ní z chmurné ústraně

– rád slýchal jsem vždy od vis à vis

romanci starou z Bretagne.