PÍSEŇ Z PASEK

Jak plane slunce nad lesy,

bříz bílých šat se v purpur halí,

kos v rose, na níž barvy vzplály,

hruď chladí, časem hvízdne si.

Zjev srny roste v husté mýti,

hloub svého zraku pozdvihá

nad potok, na němž vadne sítí,

s nímž vážka větrem komihá.

Tam velký, šedý, dlouhý mech

po větvích splývá celým lesem,

tam kolébá jen vítr vřesem,

a hluboký je slyšet vzdech!

Snad ještě skalní pstruh se mihne

pod kámen v šumu prudkých vln,

jej oko v hloubi sotva stihne

pod kořenem, jenž trávy pln.

Snad škebli uzřím na písku,

neb obrys raka pod kořeny,

jejž kalí slunce, barvíc pěny

na kreseb zlatou ořízku.

Snad ještě dívky bosá noha

sem zbloudí v žáru poledne,

jíž jahoda sem zvábí mnohá

a líska, pod níž usedne.

Teď kmen se kácí v pasekách,

jenž dlouhým echem klesnul zničen,

nad hlavou topor sviští vztýčen,

a západ po něm rozlil nach.

To zvuky jsou a barvy stkané

ze vzdechů, z vášně, z bolestí; –

pod kmenem hnízdo rozmačkané,

prach zvířen, list jen šelestí.