PÍSEŇ Z TOHOTO SVĚTA

Smutná je víra egoistova,

myslí-li na svou jen spásu.

Zaniknou nevěřícího slova

marností hluchých klasů.

V zmatku, v té sobecké, kruté řeži

zaniká hlas můj i tvůj.

Mezi dušemi propasti leží.

Prorvi se tmou a se probojuj!

Člověče, i ty, jenž přes mrtvoly

kráčíš k nebeské bráně,

přes lásky staré, naděje, boly,

bojovné církve jenž krvavíš zbraně,

i ty, nevěrče, cyniku starý,

jehož se rozléhá smích

po pevné zemi, zvučný a jarý,

všemu, co děje se v nebesích –

rád bych se dočkal o kuropění,

k jedné jak dojdete metě,

rád bych si počkal na spasení

všech vás na tomto světě.