PÍSEŇ ZA LETNÍHO DNE

Na svahu hory ve slunečních dnech

o tobě snil jsem... Stojíš přede mnou.

Vlas v rozpuštěných padá pramenech

a kolem úst máš vrásku tajemnou.

Tak přišlas ke mně dnes jak zjevení

v bělostných šatech v horskou paseku.

A stojíš tiše v slunka plameni,

dar nejsladší, jenž poslán člověku.

A vím a cítím: tělo plane ti,

a vím a cítím ňader toužný zdvih,

a vím a cítím: ve tvém objetí

žár sluneční by šlehl do žil mých.

A ruku vztáhnu-li, hle ztrácí se

ten zázrak přeskvělý. Jen zavřeným

tě zrakem vidím v sladkém obryse,

jsi přelud, bílý oblak, chvějný dým...

Na svahu hory v moři zeleném

o tobě snil jsem. Byl to krásný sen.

Žár slunce bil mne plným plamenem

a horský kraj spal jako opojen.