PÍSEŇ ŽALOBY.

Cizinců plémě deptá slávy chrám

a volnosti syn zmírá v okovech –

my v pláči lkali dědů na rovech,

když naděje svit každý zhasl tam,

a šli jsme, v prsou jenom těžký vzdech –

my v pláči lkali dědů na rovech.

Nám struna zlatá k pouti nezvučí,

neb její ston již v ňadrech dokonal,

než v duši pěvce tvůrčí um ji vzňal –

vzdech zoufalý ji v hrudi umučí –

i zhasne žár, když k písni teskné vzplál,

když v duši pěvce tvůrčí um jej vzňal.

Vždyť píseň znectěna – na mostě kamenném

Kmet-žebrák mrzce v kleté struny hrál,

s pohrdou v zraku, s divou záští v něm.

Tam v hadrech zmíral šašek – dříve král –

dav nepřátel jej v smíchu poslouchal.

My znikáme krok za krokem v tu dál –

zlámáno kopí, v blátě korouhev –

my dožili a dobouřil náš hněv,

nám bujné vzněty smutek pochoval...

My klesli – čerstvá kouří k nebi krev –

zlámáno kopí, v blátě korouhev!