Píseň žalostná na smrt milenky.

Z věže zvučně smutná hrana zvoní,

K zarmoucení lidu městského:

Ach! jest po milence! ach jest po ní!

Nic! nic není v světě stálého.

Kterou jediné jsem zamiloval

Z ctnostných dívek na tisýc,

Pro nižbych byl život obětoval,

Ach, té dívky není víc.

Dívku nevinnou jak holubinku

Ozdobily ctnosti vznešené,

Pro vtip, tichost, vlídnost ctily Pinku

Matky, panny želem sklíčené.

Kdož jen na ni patřil, cýtil milost,

Cosy lásky hodného,

Vzniklať v srdcých hochů prudká čilost

Z její*) zření libého.

Krásná jako růže, kterou vzteku

Lítá bouře s stromku srazyla,

Krásná Pinka u kvetoucým věku

Do hrobu svou hlavu sklonila.

Sklonila? – a mne jest zůstavila

Na tom světě samého,

Dříve nežli sňatku okusyla,

Sňatku přežádaného!

Kde jsy, ach! kdes šťastná budoucnosti,

Kterouž Pinka předpovídala?

„O jak blaze v svaté nevinnosti

Živi budem, s plesem říkala,

Chaloupku sy spolu vyvolíme

V roztomilé krajině!

Krásnou zahrádku k ní vysadíme

Na zelené rovině!

Ruku v ruce budem chodívati

Večer v ní, co v ráji, vesele,

Na věky se budem milovati,

Věrně jako v nebi Andělé!

O jakž poplesáme, vidouc dítky,

V zahrádce jak běhají,

Jak sy naší pracý zrostlé kvítky

Poskakujíc trhají!“

Doplesalas! – Ty mé potěšení!

Nyní jiné kvítky v rakvi máš!

Kde jsou dítky, příští vyražení?

V zahrádce své s nimi přebýváš! –

V zahrádce – tak ouzké, smutné, pusté,

Jenž se hrobem nazývá,

Tam, tam s nimi ve tmě němé, husté

Milenka má přebývá!

Nám co v zahrádce prv růsti měli,

Na hrobě ti rostou kvítkové;

Nám co na stromích by byli pěli,

U hrobu ti pějí ptáčkové! –

Ach, což věčně hrob tě bude krýti?

Ani pláč, ni volání

Nemohouli kovů sylných sstříti,

Vzbudit tebe z dřímání?

O já opuštěnec na tvém hrobě

Při měsýčku budu sedávat,

K tobě, milenko má! budu, k tobě,

Jenž jsy vše mi byla, vzdychávat;

By se smilovavši ruka Páně

Vytrhla mne z soužení,

Hluboké mé odlehčivši ráně

Přivedla nás v spojení!

Spi má milá Pinko v spokojnosti!

Jasně nad hrobem svěť měsýčku!

Slunce! hrob zlať bleskem spanilosti,

U hrobu věj tiše větříčku!

Jaro! okrašluj hrob vonným kvítím,

Když se ročně vracýš k nám!

Slavíčku! pěj žalost, kterou cýtím,

Hoře, kteréž v srdcy mám!