Píseň zamilovaného rytíře.

Bledá slečno, máte v těle

srdce nebo kamení,

že váš pohled prosincový

v led každého promění?

Vždycky jste tak zádumčiva –

rcete, zdali mohl bych

za svůj život na ret krásný

neznámý vám vloudit smích?

Bledá slečno – líce vaše

závojem jsou zastřeny,

a z té roušky hoří oči

jak dva živé plameny,

a těch vašich bujných vlasů

zlatolesklý vodopád –

tak jsem v letních nocech vídal

anděly, kdy byl jsem mlád.

Bledá slečno – chladné větry

počínají krajem chvět,

a co jednou s sebou vezmou,

nenavrátí více zpět,

a mé štěstí žlutým lístkem

již se točí v kole jich –

vztáhněte svou něžnou ručku

po těch svadlých nadějích.

Bledá slečno – o mé srdce

u svých nohou máte víc.

Cože vám o jedno srdce?

Sklála jste jich na tisíc,

zlomíte jich ještě mnoho,

než vám hra ta sevšední –

moje srdce není prvé

a není též poslední.

Bledá slečno – milovali

jiní, vím to, také vás,

ale tolik netrpěli

jak já, za ten krátký čas.

Mám snad zemřít na hranici,

či mám zemřít šílený?

Ó čekání bez shledání,

ó živote bez ženy!

Bledá slečno – veslo bije

v bílou pěnu s večerem,

hlas ten jak mé srdce tichne

a umírá jezerem.

Snad ten plavec nedojede –

vlny táhnou prudčeji – –

škoda je těch krásných chvílí

a těch zašlých nadějí!

Bledá slečno – těšíte se

na ten krásný jarní čas,

až si z mého hrobu kvítek

utrhnete pro svůj vlas?

A pak řeknete-li v smíchu:

„Jaká škoda, jaký žel?“

Řekněte to, prosím, tiše,

by ten mrtvý neslyšel!