PÍSEŇ ZÁPASÍCÍCH.

Ta ústa požehnat, jež k zápasu zvou s vrahem,

ty ruce pozlatit, jež nosí meč a štít!

My byli volni, každý pán za svojím prahem,

co zasil oráč v poli, sobě směl vždy žít.

Jak pohádka to dneska zní jen sladkozvuká,

do otroctví vzat jednou starý český lev,

znak potupný mu na líc vžehla cizí ruka

a českých vojsk poplita slavná korouhev.

Ten nevyvstal, jenž na soud cizozemce zval by,

jenž okovy by mocnou rukou rozdrtil.

Náš Hospodin nás nechal v poutech mrzké šalby

a naděj všecku drsný vichor usmrtil.

A přešla století... Ta pouta cítit dosud.

Čech v Čechách rabem, každý smí jej zdeptati –

že pravda, Brasse? pravda, takový náš osud –

pro zvěř je zákon, pro Čecha snad neplatí?

Dnes cizé školy, panské, rodnou mluvu rdousí,

v leckteré obci cizák drsný pánem je,

do našich krásných lánů Teuti na lup jdou si,

žaloby vítr do neznáma zavěje.

A tož nám nezbývá, než věrně k sobě státi,

brat bratru pomoci, když útisk doleh’ naň.

Ti volna nabudou, kdož ránu ranou splatí,

kdož k prosbám pokorným svou nezvédají dlaň!