Píseň zasněžení.

Sníh, všade leží sníh –

na stromech, na keřích...

Jak by mi někdo jeho běl

do duše naházel!

Mé kryjí naděje

teď bílé závěje,

pták sotva může na proutí,

jež z něho ční, si sednouti.

A odněkud teď z ticha lad

sem zabloudil kdos do zahrad,

a chodí, chodí vnořen v snách

po zasypaných pěšinách.

Kde lesy tmavé jsou, z těch stran

se v sadech zjevil zástup vran,

na okně havran, marný host,

zřel teskně v moji tesklivost.

A cítě v duši sněhu běl,

jak někoho bych opouštěl,

do zahrad zírám na stromy

a k smrti, k smrti úzko mi!...

A ve snech mých

sníh všady leží, sníh –

i na mé marné naděje

ulehly jeho závěje.

V chlad jeho v marné úzkosti

se ztrácím s celou bytostí,

led jak by nalil do mých žil,

krev jak by ve mně utišil!

Pes – Touha snad to ještě jest –

mě najde na rozhraní cest –

že živ jsem, pes ten myslí si.

A zavyje, však nevzkřísí.