PÍSEŇ ZE STŘEDOVĚKÝCH TEMNOT

Vy, kteří o meč podepřeni

s výše své moci hledíte,

krásné jste ve svém živoření

přízraky purpurem přikryté.

Jednou však súčtujem. Ještě čas není.

Jednou však súčtujem... Nevíte?

Též jste nás lákali k sobě vnadou,

stkvělými svými bídami,

oslnit chtěli vojsk lesklou řadou,

prelátů svojich mitrami,

každou jste duši chytali mladou,

vraždit se za vás před vámi.

Chtěli jste srdce nám přikovati

k srdcím prodajných otroků,

mozek nám z lebky vyklovati,

krev nám pít z nezvěstných potoků,

jimiž krev lidstva do země se tratí

po věčnou věčnost, rok po roku.

Kuplíři chladní s lidským masem

na světových tržištích,

bankéři krve, zbohatlí časem

vášněmi ras a štěstím jich,

uchvatitelé všech zemských pásem,

pláč váš nám lhostejný i váš smích.

Milujem’ vás svou nenávistí

jako nezbytné lidstva zlo.

Šelma rve drápy svých od čelistí

jehně, jež navždy uvázlo.

Tomu se říká: osudy přísti.

Temno je, světlo uhaslo.

Dotud svět měli jste za podnoží,

dokud chtěl býti podnožím,

vyloupili jste slova boží,

do služeb dali přečinům svým,

s vražedníků skrytými noži,

a úsměvem ledově stoickým.

Nejste snad vinni, je vinna doba,

člověk je vinen jak před věky kdys,

mocní i ovládaný, oba,

obchůdky zákeřnické čís’,

nějaká rozdmýchaná zloba,

těžit jež umí z plných mís.

Dokud by sílou jen panujete,

jsme vám jen podnožím, množství jsme, lid.

Co se v nás rodí však, uhodnete:

a to již nelze vyplenit.

toho, jenž myšlen je, nesvrhnete,

možno jen porod urychlit.

Možno, že na chvíli na vaše trůny

zasedne hrůza? či neznámý host,

mstitel náš s krvavé skočivší brůny,

anebo dobrodruh, rozvahy prost,

možno, že vztyčené ze tribuny

násilník obnoví minulost.

Možno, že v rachotu bubnů vstane

zase kat, strašný Knipperdolingk,

napřáhne rámě utýrané

tíží meče, jenž o špalek řink’,

možno, že požár větší vzplane

v bouřemi rozběsněný rynk.

Ten kdo má zrozen být, myšlen však velký,

syntesa dobra, my rodíme jej.

Krvavě rozen v šíř světa a délky

vyzpívat novou má epopej.

Ale on dosud je myšlen, – v ten mělký,

v drobný, v ten ubohý lidský děj.

Nesmí vám podoben být a se zrůdně

objevit jednou na boží den.

Nesmí být loutkou náhody, svůdně

barony zlata opředen,

falešnou zbožností sycen, bludně

nesmí v tmách tápat podveden.

Kořist jsme vaše. Však nežli se zrodí,

přísahat musíme na váš štít,

žoldnéři na topící se lodi

budem’ se ještě za vás bít,

toho, kdo v krvi se za vás brodí,

budem’ jak mučedníka ctít.

Veliká počít lidská díla:

v zájmech tož ustat, jež sobecká jsou,

zabít moc, která kořistila

ze spoutaného přesilou,

rozšlápnout bestii, která pila

člověče, nejdražší krev tvou.

Cítím: tak musí se člověk mstíti

za to, že v otroctví sebe dal.

Duchem se musí vykoupiti,

rozbíti pouty balvany skal.

Činy on musí hanbu smýti,

jimiž věky se přikoval.

Zvítězit duchem, jenž nezrozený

v mhách se rodí a tyčí se z tmy.

Z pravěků křičí obnovený,

přítomen sílí, k budoucnu hřmí.

Dříve však ne, až v průvodu ženy,

láskou jež zjeví, že rozumí.