PÍSEŇ ŽEBRÁKOVA

První břesk žlutého rána... a já bloudím saharou domů

šedivých, žlutých a bledých, jak hýřilové

vyspávající, promenádami opuštěnými, na nichž

drnčí nákladní vozy, uličkami křivolakými, v jichž

vratech pozdní milenci se loučí s lacinými milenkami.

Kvapíme v jednotném tempu

oblakem rána: já, lampáři a mlékařští psíci,

ambulance, průvodčí vlaků, stráž, pekaři, opilí hráči,

jako předběžci velkého pulsu, jímž ožije za krátkou chvíli

veleměsto. Ó chvála ti, ráno, mé ráno,

úsvite kolorovaný barvami procitajícími,

věčný počátku útrap, věčný návrate banální básně,

bědné a krásné, špinavé a zlaté: života básně.

Vůdče můj! Milenče! Ráno tobě jásá má chvála.

Souhrn ubohých věcí vracíš mi v zázračném světle:

nemocnice se slepými okny a s vestibuly přeplněnými

od mrzáků zkřivených se usmívají a vítají mne. Zdrávy buďte!

Dvory kasárenské, na nichž se za povelů myjí

rekruti polonazí za hlučného zmatku a hvizdu,

v ostrém křiku polnice! Švadlenky pospíchající,

koketní a bledé, Madony souchotinářské se zlatým smíchem!

A vy, půlnoční hvězdy, milovnice žluté, přeludy krčem,

demaskované pod laciným pudrem, jež zvete mne gestem!

Celuji vás a líbám, mé princezny rána, jichž nechci, sám nechtěn!

A pak na konci města, zázraku světla,

tekoucí přelude, řeko, druhdy matná a všední,

nyní jak víno šumící, šupinatá v tisíci svitech,

kterou jak na horách líchu deptají krutě a ryjí,

hloubí a orají hrubí pískaři s veselou písní.

Denní vesmíre můj, soulade osvětlovaný

mým pohnutým srdcem, jež kdysi se vzpíralo, štkajíc:

svíjím tě jak děvčátko malé a spojuji nyní tě rád

věnec pomněnek v souzvuk, úsměv a odvěčný řád.