Píseň Země na jaře.

Ty, jenž se vracíš nebem modravým,

spěš, zpěvem ptáků ať tě pozdravím,

ó, zlaté Slunce, milenče můj drahý!

Kdes do daleka, v mračen shon a rej

byl dlouho skryt tvůj božský obličej –

ó, jeho plamen zas mi zcela přej,

ať ve květ halí mojích skrání tahy!

Pojď, se svých prsů závoj stkaný z par

ať odhalím, ať lásky velký žár

nás v polibcích a vůni znova spojí.

Přijď, ve veliké touze po tobě

já strhám mlhy, v květů ozdobě

ti v náruč padnu nahá, ve mdlobě

a ve závrati sladké lásky tvojí.

Ó, milenče, jenž líbáš ohnivě,

slyš, tisíce hlasů křičí po nivě –

přijď, jarní květ ten na ňadrech mi nervi!

Ať v nový život klíčí luh i háj,

ty řekni stromům: „Puč a kveť a zraj!“

ať sémě žití je i hrobů taj,

jenž v útrobách mých hnije zhlodán červy.

A v jásavé to jaro, ples a rej

ty moje lůno zase požehnej,

ať v touze matky, života zas plna

těm novým jarům nové květy dám,

šer jarních nocí k lásky novým hrám,

ba velkým jarem ať je vesmír sám,

v němž žije člověk, květ i kámen, vlna.

A žárem léta v posled opilí,

zas všeho syti, co jsme zažili,

v jas poledne, jež na tvém čele plá ti,

my usnem znovu, v poli svadne klas,

dál v nekonečnosť tvůj se vrátí jas,

já prsy skryji v mlhy závoj zas

a prosta vášní budu tiše spáti.