Píseň ženců.

Bruste srpy, hoši švarní!

Je tu svatá Markyta,

Třináctého v tom měsýcy

Volá žence do žita.

Do žitečka jako zlato,

Do žitečka jako les,

Dřív než slunéčko se zbudí,

Potáhneme přes náves!

Potáhnuť já s zpěvem, s žertem,

Radostně sy výskaje,

Že nám v dozralém žitečku

Jistý výdělek zraje.

Že se pilný ženec hladu

Strachovat již nemusý,

A za čtrnáct dní z nového

Žitíčka chléb okusý.

Hle, již u té žitné role

Jako vojsko stojíme,

A třpytícými se srpy

Porážkou mu hrozýme.

S chutí do něho se dejme!

Hej! jak srpy v něm znějí,

A na zapoceném čele

Mokré kadeře chvějí!

Žížeň krutá žence trápí,

Vodáčkové lítají,

A konývku za konývkou

Sylnou rukou nosejí! –

Neutop se, bratře! v konvi,

Dej se také mně napít,

Ať po uhašení žížně

Mohu dvakrát bystřej žít.

A vy, zpropálené holky!

Važte honem za námi,

Syc nebude na obžinkách

Žádný tancovat s vámi.

Rychle, žency! rychle, holky!

Žádnýť není z nás líný,

Tak musý ubejvat práce,

Tak to jít jak hodiny!

Že je parno –? ať je parno!

Vždyť větýrek zavání,

A kouř z naších kuřek pilně

Mouchy od nás odhání.

Pot se ovšem s čela leje,

Z vlasů teče potokem,

Však, co z toho? mysleme sy,

Okročák že tancujem!

Ejjuhu! již žitko leží,

A již – chvála ti Pane! –

Neboť bylo bez travičky –

Hned za námi svázané!

Mandelé se jako hrady

Vystavené k nebi pnou,

A žency se s vazačkami

Chechtajíc ke vsy ženou.

Tam je čeká džbánek mléka

S chlebem dnes napečeným,

Tu sy lehnou při měsýčku

Drnem pěkně zeleným.

Pilně vykonaná práce

K jídlu chuť jim zbuzuje,

A děvčátek repetilka

Pokrmy oslazuje.

Tak sy hovějí, až měsýc

Vejš a vejš vystupuje,

Tu se veselý zbor zdvíhá,

A k domovu putuje.

Kdo již žínku milou pojal,

Tomu kyne lásky chrám,

A kdo ještě žádnou nemá,

Ach! tenť ovšem kulhá – sám!