PÍSEŇ ŽENINA.

To všechno bylo jako v těžkých snech.

Sny odešly a zbyl jen vzdech.

Dálka, jež lákala, na konec zradila,

a z černých lesů vane smrti dech.

Tam jsem já lásku svou z večera zabila.

Přestaň už bolet, srdce, nech mne, nech!

Mrákoty husté zemi přikryly.

Dny byly a dny nebyly.

Chtěla jsem zabíti, či nechtěla?

Láska je mrtva. Nemožné jsou omyly.

Tíha mi padá do duše a do těla.

Kde bylo štěstí, jsou teď mohyly.

Ruce mi k zemi klesají jak svadlý list.

Včera šla láska, dnes jde nenávist.

Tak trochu síly k nenávisti míti jen

a opustit ten smutek pohřebišť a pustých míst,

žal ze srdce a z duše vypuditi sten.

To může pouze ten, kdo od vraždy je čist.

Jen ten, kdo velmi silný je,

odvážnou rukou lásku zabije.

z poháru lásky kdo až do dna nepije.

Já do dna nepila... Nikdo mi dobrýma

rukama s duše viny nesmyje.

Má vina těžká je, však chci ji nést

životem celým, délkou pustých cest.

Snad kdysi dovedu též najíti

sílu, jež k nenávisti potřebna mi jest.

Temnoto, nemusíš mne přikrýti!

Květiny, u cesty mi nemusíte kvést!